o své rozptýlení. Najednou měl několik volných večerů, což mu nabízelo více času na pozorování sanatorního panoptika. Operní diva, která byla očividně závislá na kokainu začala pomalu přitahovat jeho pozornost a k tomu ten roztržitý ošetřovatel. Celé roky byl skoro neviditelný a teď najednou začíná působit dost rušivě. Něco se tu děje. Jen ještě nepřišel na to co. Tak si řekl, že by nebylo od věci pozvat tu záhadnou elegantní pěvkyni na večeři a něco se o ní dozvědět.
 |
| Zdroj: https://ih0.redbubble.net/image.10875156.3973/flat,1000x1000,075,f.jpg |
. . .
Novým přírůstkem ve svatém Lazarovy byl malý zavalitý zrzek s pihatým obličejem a rudým opileckým nosem. Protiva od pohledu. Už z dálky smrděl potem, cigaretovým kouřem a laciným alkoholem. V kapse starého tvídového sáčka nosil vždy plnou placatku nějaké levné skotské. Když se Harold vracel ze zahrady, ryšavec mu věnoval úsměv plný černých zubů. Dva odlišnější lidi byste jen těžko hledali. Haroldovi se málokdy dělalo z lidí zle, ale tenhle muž byl něco obzvlášť nechutného. Nikdy ho nic nevyvedlo z míry, až doteď. Nikdo z místních nechápal, jak si taková existence může dovolit platit tohle nadstandardní sanatorium.
Gerda ho od první chvíle nesnášela. Těžko říct, čím ji zrovna tenhle muž iritoval, ale takový už je život. Někdy narazíme na někoho, koho bytostně nesneseme ve své blízkosti. Pořád o něm říkala, že i jeho myšlenky páchnou močůvkou. Něco na tom bylo. Rupert nebyl nikdy idol žen. Spíš ten typ, kterému se všechny vyhýbají, a na rozdíl od Tristana byl moc hrdý na to, aby si zaplatil kurvu. Když se na něj člověk podívá, klade si otázku, zda by mu stačily všechny peníze světa, aby i ta nejbenevolentnější dívka ulehla s tímhle individuem. Malý, zavalitý mužíček s krátkýma nohama a tlustými prsty. Krk ztratil už před dlouhou dobou. Pocit nepříjemnosti v člověku umocňoval i jeho tik v levém oku a jeho všudypřítomný pach, který nešel vyvětrat. Naštěstí měl v sobě dostatek soudnosti, aby Harolda neobtěžoval. Přesto se jeho osobnost naplno projevovala v kruhu ostatních pacientů.
Swingové večery pomalu vadly pod tíhou jeho dechu a pižma ala eau de křupan. Jak tomu s opovržením říkávala Alessandra. Místní celebrita, která žije ze své zašlé slávy. Bývalá operní pěvkyně byla dnes už vyžilá a vrásčitá. Její pronikavé oči provrtávaly každého až do morku kosti. Pohrdaly každým, kdo se jí nezdál dost na úrovni. A když už uznala za vhodné někomu věnovat svou velevzácnou pozornost, často se ho dotýkala svýma kostnatýma rukama čarodějnice.
. . .
„Poslední dobou se tady slétává dost dekadentní společnost, nemyslíte?“ Najednou se vedle něho objevila Alessandra se svým oblakem Channelu číslo 5 a purpurovém boa. Lepší chodící parfumerie než žumpa.
„Myslel jsem, že se sejdeme v zahradě.“
„Byla jsem zvědavá na nového hosta.“
„A?“
„Jsem více než zklamaná. Myslela jsem si, že nic horšího, než ten slizký Don Juan už se tu neobjeví a hle. Ztělesnění všeho odpudivého stojí přímo tady. Obávám se, že ten smrad už nikdy nevyvětráme.“ Stále si v sobě uchovávala jistou povýšenost nad ostatními lidmi ve svém okolí. To, jak se na všechny dívala z vrchu, a přitom to byla stejná troska jako ostatní.
Když už byla tak nóbl, pozval ji do jedné obzvlášť vybrané restaurace. Vařili tam výborně a hlavně tam každý večer hrála živá hudba. Občas tam zašel s Norou.
Měli zarezervovaný jeden z nejlepších stolů. Hned u okna s výhledem na temnou řeku. Objednali si víno a Alessandra se pomalu rozpovídala.
„Jak se vám žije u svatého Lazara?“ Trosku riskuje, když hned na začátku pokládá takové ženě otázku na tělo.
„Věděl jste, že svatý Lazar nebyl žádný svatý, ale biblický žebrák.“ Hrála si se skleničkou s vínem a jeho skoro nevnímala.
„Pletete se. Byl svatý i žebrák. Podle Bible ho vzkřísil sám Ježíš.“ Tak a teď je po večeři, pomyslel si.
Otráveně si vzdychla a podívala se něho jako na člověka, který kazí zábavu. „Ale to já přeci vím.“ Tím ho trochu zmátla. Tolik vína v sobě ještě nemá a vypadá to, že před večeří si šňupla jen na povzbuzení. Někdo pije kafe a někdo si zase dá dávku.
„Proč jste to řekla, když to víte?“ Harolda začínala tahle dáma docela bavit. Možná, že večer není úplně ztracený.
„Protože když s lidmi nesouhlasíte, vyvede je to z míry, a to mě baví. Opravdu mě to moc baví.“ Rozesmála se tak, že jí ze skleničky vyšplíchly kapičky vína na bílý ubrus.
Když ji Harold pozval na večeři, tak Alessandra ani na okamžik nezaváhala. Přeci jen to byla příležitost hodit se zase jednou do gala
a zazářit. Být středem pozornosti. A ona si ten večer chtěla za každou cenu užít.
Nad další sklenicí vína Haroldovi vyprávěla o svém uměleckém životě, ale i o životě bez pravé lásky a bez jediného syna, kterého se vzdala kvůli slibné kariéře, která za to nestála. Nechtěla mu říct všechno, ale tak nějak to šlo samo ven. Postupem večera se jejich konverzace stává čím dál tím intimnější. Najednou mu odkrývá své skutečné já.
„Co vás zavedlo až sem? Uznávaná operní pěvkyně skončí v tomhle bohem zapomenutém sanatoriu, kde sotva vyjde slunce.“ Alessandra v něm vzbuzovala neskrývanou zvědavost.
„Je to můj trest.“ Najednou je až příliš vážná. Vrásky, které ji zohyzdily kdysi krásný obličej, se prohloubily.
„Trest?“
„Trest za to, že jsem opustila své jediné dítě.“ Pohledem hypnotizuje poslední doušky vína ve sklenici. A čeká na další otázku.
Harolda hned napadlo, že to tak hrozné být nemohlo. Žena, co v jednom kuse šňupe kokain nemůže být dobrou matkou, nebo aspoň někým, kdo by se na dítěti celoživotně nepodepsal. Přesto z této na první pohled silné ženy sálalo zoufalství, které nejspíš propuklo až po ztrátě syna.
Alessandra byla třikrát vdaná, ale syna měla se svou dětskou láskou, kterou si přirozeně nikdy nemohla vzít. První manžel o chlapci nevěděl a ten druhý? No ten byl zpočátku pro, aby hoch vyrůstal s nimi, ale pak mu zřejmě došlo, že by levoboček mohl dědit veškeré jmění jeho drahé choti. To nemohl dopustit. Bohatství rodičů zdědí potomek, který vzejde z toho svazku. Žel bohu, druhý muž se potomka s Alessandrou nedočkal. Po letech marných pokusů jim jeden švýcarský odborník sdělil, že Alessandra po prvním komplikovaném porodu už další děti mít nemůže a on má velmi pomalé spermie.
Zprvu se zdálo, že když jsou dysfunkční oba, tak k rozvodu nedojde. Ale to by nebyl on. Nejprve hroutící se ženě dodával uklidňující dávky kokainu, na kterém si logicky vypěstovala závislost a pak ji opustil. Pár měsíců na to jeho mladá sekretářka nečekaně otěhotněla.
Pár let na to přišel na řadu manžel číslo tři. Alessandře bylo přes padesát a už ani nedoufala, že by se cokoliv na její zoufalé situaci změnilo, když v tom potkala Rogera. Usedlého anglického gentlemana s chorobnou touhou cestovat. Konečně byla opravdu šťastná. Možná i proto se rozhodla syna znovu vyhledat. Když se jí to konečně po letech povedlo, chlapec, nebo spíš už muž ji zavrhl. Už dávno s ní nechtěl mít nic společného. Alessandru to zdrtilo a opět propadla své závislosti. Roger se jí snažil pomoci, ale ona ho nenechala. Libovala si ve svém destruktivním sebemrskačství. Tak došlo k rozvodu číslo tři.
Pak ale přišlo náhlé zlepšení. Alessandře je pětašedesát a pokouší se opět zpívat. Její hlas přežil veškeré útrapy života a ona byla opět na vrcholu, když v tom se všeho vzdala a uchýlila se do ústraní. A teď je tady, v sanatoriu odkud se živá nehne.
Všechno to Haroldovi odvyprávěla s ledovým klidem nad hlavním chodem a dezertem. Na celém jejím chování bylo cosi patologického, co hraničilo s tichým šílenstvím.
„Vzpomínám si na jednu návštěvu. Bylo to před Vánoci. Koupili jsme si kaštany přímo z ohně. Doufala jsem, že můj druhý muž pochopí mou touhu mít syna u sebe, ale to se nestalo a můj chlapeček musel zůstat v tom hrozném sirotčinci.“ Hlas se jí třásl, ale i tak se mu podívala do očí, jako by v nich hledala odpuštění, nebo aspoň pochopení.
Harold byl lehce výstřední stařík, který musel za mlada lámat dívčí srdce. Pomyslela si. A ani ve snu by ji nenapadlo, že ta srdce trávil.
A jeho nenapadlo, že kvůli ní vezme svůj poslední kšeft pro bono. Že se vrátí ke starému životu plného lží a klamů.
Vždycky bral zabíjení jako práci. Nikdy ho nenapadlo, že by byl psychopat, sociopat nebo sériový vrah. Své oběti si nevybíral. Dostával zakázky. A způsob zabíjení nikdy nebyl stejný. Pro nájemného vraha totiž není nic horšího než sklouznout do rutiny a uvelebit se v zajetých kolejích. Tehdy je totiž nejvíc zranitelný, snadno odhalitelný.
Když už se zdál být večer naprosto ztracený ozvaly se první takty tanga. Ach, tango. Miloval tento vášnivý tanec, ale tohle bylo ochablé
a mdlé, stejně jako život v tomto městě. Přesto Alessandru vyzval k tanci. Během několika kroků oba omládli a tančili až do rána.
Restaurace se téměř vylidnila. Jen u stolu v rohu seděl shrbený a na první pohled zoufalý muž. Z toho, čeho si Harold všiml ho tam před asi dvěma hodinami nechala nějaká žena a od té doby tam seděl. Díval se z okna na světla lamp a kouřil jednu cigaretu za druhou. Co na něm ale bylo divné a Harolda to doslova zarazilo, byla skutečnost, že ten neznámý pil vodu. Čistou vodu. Nakonec ho ale pustil z hlavy
a užíval si tango.
Chvíli po rozednění se vydali orosenou trávou k lanovce. Alessandra se smála a v ranním světle vypadala jako malá holka. Omámená pozůstatky toho krásného večera a on už uvažoval nad tím, jak si sjedná pořádek. Už dřív si všiml Rubenova chování a modřin na jejích rukou. Věděl, že to není náhoda, ale i tak mu to k ošetřovateli nesedělo. Něco tu nehrálo. Ale co to bylo? Nemohl na to přijít.
. . .
Byla pryč sice jen dva týdny, ale i tak mu to přišlo nesnesitelné. V mezidobí, kdy se mu po ní stýskalo, si lámal hlavu s tím, co se děje s Rubenem. Byl dobrý ošetřovatel. O všechny se staral a byl k pacientům laskavý a trpělivý, dokud nedošlo na Alessandru. Někde vzadu v hlavě mu hlodal hlásek, ale byl příliš tichý na to, aby ho včas zaslechl. A pak se vrátila Nora. Konečně byl zase úplný. Mohl dýchat
a věděl, že žije. S Norou v náručí mu patřil celý svět.
„Kolik ti vlastně je?“ Ležela mu na rameni a pohrávala si s chloupky na jeho stále ještě pevné hrudi.
„Není to jedno?“
„Řekl jsi mi o sobě úplně všechno. Proč ne i tohle?“ dorážela na něho. Chyběl jí stejně jako ona jemu.
Miloval její velké hnědé oči rámované vráskami a její kudrnaté vlasy prokvetlé šedinami, které s takovou hrdostí nosila. S ní byl opravdu šťastný. Jen v jedné věci si nerozuměli. Stále se ji snažil přesvědčit, že eutanazie není nic proti Hippokratově přísaze, ale ona s ním nikdy úplně nesouhlasila.
Pokračování 29. července!
Žádné komentáře:
Okomentovat