neděle 5. srpna 2018

Stín smrti "část 6."


Rupert už odmalička šmíroval své okolí. Mnohdy se k němu dostala i zajímavá a užitečná informace, se kterou ale nikdy neuměl naložit a patřičně ji využít. Jenže tohle bylo něco jiného. Dnes přijde ten detektiv a on bude hvězdou sanatoria. Byl tak zahloubaný do svých nastávajících patnácti minut slávy, že si nevšiml mladých hladkých rukou, které do něho vší silou strčily. Najednou měl nohy ve vzduchu a celý svět se s ním točil. Občas to zabolelo a najednou se ozvalo ohlušující křupnutí a svět se zastavil.


Zdroj: https://d2v9y0dukr6mq2.cloudfront.net/video/thumbnail/Be1661Q0itxezjwo/videoblocks-female-hands-holding-a-mug-of-hot-tea-morning-good-morning-tea-or-have-a-happy-day-message-concept_s2lpbeeqb_thumbnail-full01.png




Poté co Rupert dopadl na zem se Gerda hystericky rozječela. Musí to být dostatečně věrohodné, i když to bylo spíchnuté horkou jehlou.

. . .

Nahoře na schodech se ozval hrozný a vyděšený výkřik. Dreyfus zrovna dorazil do svatého Lazara a už už spěchal zjistit, co se s tou vyděšenou ošetřovatelkou děje. Na to, jak je tohle místo poklidné, je tu až moc rušno.

Tři mrtví během tří dnů. Náhoda?

Mladá a docela pohledná dívka seděla na pohovce a v rukou svírala hrnek s něčím, co vonělo jako brandy. Cítil, jak se mu v ústech hromadí sliny. Dívala se do prázdna a ostatní nebo aspoň zbytek těch, co tam ještě přežívali kolem ní poletovali jako motýly.

„Co se přesně stalo?“

„Já…já…já nevím. Vracela jsem se z pravidelné kontroly pacientů a najednou jsem to uslyšela.“

„Co jste uslyšela?“

Gerda k Dreyfusovi zvedla své velké oči. Od první chvíle myslela na to, že všechno musí být dostatečně věrohodné, i když to bylo tak narychlo. Musí improvizovat. Být pohotová a hlavně přesvědčivá.

„To strašné křupnutí.“ Lehce se jí třásl dolní ret. V té kousavé hnědé dece vypadala tak křehce a zranitelně. Harold se na ní zpovzdálí díval a nevěřil vlastním očím. Byla skvostná. „Asi zakopl, když jsem přišla už ležel pod schody. Bože, to křupnutí uslyším do konce života.“ Harold se v duchu dmul pýchou. Byla dokonalá, tak přesvědčivá. Dreyfus si něco naškrábal do poznámek.

Vypadalo to od začátku jako nehoda, ale jen vypadalo. Harold viděl v Dreyfusových očích zárodky pochybností a Nora viděla Harolda. Věděla, že musí chránit své štěstí za každou cenu. Dřív něž udělá Harold nějakou hloupou chybu. Nechápala, co to do ní vjelo. Ctila Hippokratovu přísahu, ale při pomyšlení, že by někdo ohrozil její život s Haroldem, byla schopná zabít kohokoliv. Konečně našla své štěstí a nehodlala se ho jen tak vzdát.

Když bude třeba, tak klidně odhalí jejich společné tajemství, jen aby mu zajistila alibi a ochránila ho.

 „Šéf inspektore mohu.“ Všichni se k ní otočili. Do té doby si nikdo nevšiml, že tam stojí.

„Paní doktorko?“

„Rupert byl od počátku dost nemocný. A bohužel jako mnoho našich pacientů dost pil. Je politování hodné, že k tomu došlo zrovna dnes, ale alkohol zamotal nohy nejednomu nešťastníkovi.“ Stačilo zasít semínko pochybnosti. Podprahovou informaci, která pomalu rozkvete v kýženou pravdu.

. . .

Dreyfus seděl venku před sanatoriem a bolestně si uvědomoval, jak mu život utíká mezi prsty. S pocitem naprosté beznaděje pozoroval okna starého domu, ve kterých se mu předváděl západ slunce s hrou mraků. A on tam jen seděl a litoval se. Přitom dnes odvezli další mrtvolu. Tohle místo na kraji lesa nebylo nic jiného než poslední zastávka před krematoriem, a přitom na těch úmrtích něco nesedělo. Instinkt lovce mu říkal, že je blízko. Co to ale bylo? Něco ho nahlodávalo. Bylo to pod povrchem a on stále nevěděl o co jde. Zapálil si další cigaretu a čekal, jestli ho něco nenapadne. Jak se mu to stalo? Byl skvělý detektiv s nadějnou budoucnosti a dnes je troska v odrbanym baloňáku a neustálou touhou se něčeho napít. Prokletí každého vyléčeného alkoholika. Taková blbost. Vyléčený alkoholik. Dnes má jiný zlozvyk. Kouří jako fabrika. Jendu cigaretu za druhou. Nehty žluté a plíce černé.

Něco tu nehrálo. Udušený ošetřovatel za zamčenými dveřmi. Stará hvězda, co spáchala sebevraždu a teď ten obtloustlý zrzek, co si zlomil vaz.

Když už se chystal odejít, tak k němu přišel Harold. V jedné ruce noviny a ve druhé pytlík se zrním. „Je tu krásně, že?“ A nasál plné plíce čerstvého vzduchu.

Dreyfus na něho chvíli zíral. Harold nevypadal jako ostatní pacienti v sanatoriu. Nepůsobil na něho, že by měl každou chvíli umřít. Spíš naopak. Překypoval životní energií. „Chodíte sem často?“

„Každý den. Samozřejmě pokud neprší. To by se mi rozpil inkoust.“ Významně se podával na zadní stranu novin, kde měl už připravenou křížovku.

„To mi chcete tvrdit, že každý den luštíte novou křížovku?“

„Ano. Je to jediná věc, která stojí za to. Jinak jsou ty noviny zralé akorát tak na podpal.“

„Co vaše ruce?“

Harold z počátku nechápal. Myslel Dreyfus všechny ty vraždy? „Co je s nimi?“

„Je to místní týdeník. Nekvalitní papír, a ještě horší barva, která pouští, než se jich dotknete.“

„Ach, tak. To mi nevadí. Špinavé prsty od tiskařské barvy mají své starosvětské kouzlo. Tohle ještě nic není. Jednou jsem byl v Černé Hoře a tam byl denní tisk něco speciálního. Tiskařská barva byla lehce jedovatá, takže čtení novinek bylo jen pro odvážné. Každé ráno jste se cítil víc živý a čekal jste do večera, jestli vás to olovo z barvy nedostane.“

Černá Hora. V Dreyfusově hlavě se rozezněl poplach. „Vy jste byl v Černé Hoře. A kdy?“ Doufal, že se Harold nelekne jeho zájmu a bude ho brát jako profesní deformaci.

Takhle hloupě se podřeknout. Přestával být ostražitý nebo to bylo tím, že je mu tenhle chlap tak sympatický. „V osmdesátých letech.“ Možná měl zalhat.

„Cestoval jste hodně?“

„A víte, že docela dost. Díky své práci jsem mohl projet skoro celý svět. Od Casablanky po Hanoj.“

Dreyfus si to všechno pečlivě uložil do své paměti. Až bude mít chvilku, tak si to zapíše, kdyby teď vytáhl své poznámky, tak by 
z Harolda už nedostal ani slovo.

Chvíli seděli mlčky a pak se dal Harold do luštění křížovky. Šlo mu to docela dobře, ale pak se zasekl. Dreyfus ho pozoroval. Neví si rady se slovy nebo s minulostí. „Kde jste se zasekl?“

„Jak se jmenoval parťák detektiva Randalla?“ Díval se na sedm prázdných čtverečků a hledal v paměti správné jméno.

Dreyfus se usmál a s prstem na novinách své kořisti pomohl. „Hopkirk. Protože bůh chaosu je Kronos.“

Harold k němu zvedl oči, ve kterých mu zajiskřilo. „Povím vám šéf inspektore jste vážně hlava. Potřeboval bych vás tady častěji.“

Je možné, že mu byl ten člověk opravdu tak sympatický? „Přeceňujete moje schopnosti. Nedávno jsem ten seriál viděl v televizi.“

„Jaký seriál?“

„Randall a Hopkirk.“


Pokračování 12. srpna.

Žádné komentáře:

Okomentovat