Den jako stvořený pro literaturu

Květen je měsíc zasvěcený Bookchanáliím. A devátý den pátého měsíce byl pro knihomoly jako stvořený. Začal Svět knihy 2019 a navrch, ten samý den byla i Noc literatury.

Ale vezměme to popořadě.

Všechno začalo krutým zazvoněním budíku v pět ráno, abych stihla autobus do Prahy v sedm. Nebudu vás napínat, stihla jsem ho. Jako každý rok jsem vyrazila se seznamem knih. Domů jsem si jich nakonec odvezla sedm, ale z toho jen tři pro sebe, tak jsem byla hodná.

Můj letošní Svět knihy byl tak trochu letem světem. Měla jsem jen 3,5 hodiny.  Poletovala jsem po výstavišti jako kolibřík, dala si zmrzlinu se slaným karamelem, potkala u kafe tři báječný ženský (tak trochu knihomolský sabat) a razila jsem směr Karlovy Vary.

Ale ještě předtím jsem prolezla regály antikvariátu Frič. Pro přátele z Panoptika podivínů jsem tam něco našla, pro uspokojení Šílené Intelektuálky nic. Frankensteina jsem sehnala loni a jediné po čem jsem toužila, byl Sen o mém otci od Karola Sidona.

Nenašla jsem ho svépomocí, tak jsem šla k pultíku za pánem, co vypadal jako mladší brácha Ezaua. Že se jako zeptám, ne?

„Sidon? Pod S v beletrii,“ sdělil mi suše Ezau junior.

„Vážně, pod S v beletrii. To by mě nenapadlo,“ pokusila jsem se napodobit suchost sdělení.

Nakonec mi to nedalo a šla jsem se pro jistotu podívat znovu. A nic, nada!

Pak už nastal čas vrátit se domů, vyvenčit pejska a vydat se na Noc literatury.

Nechápu jak, ale i večer jsem byla stejně svěží a po našem lázeňském městě poletovala jako modrá včela. Navštívila jsem všech šest stanovišť. Dva kostely, hotel, věž, muzeum a pivnici. Slyšela šest čtenářů, šest příběhů.

Zkrátka další božský zážitek. Obzvlášť, když se schylovalo k dešti, venku se udělalo chladno a příběh začínal slovy „Nesnáším zimu!“

No a tady už jsou mé úlovky. Co se týče záložek ze stánku Národní galerie, toho Klimta jsem tam prostě nechat nemohla. On a Schiele k sobě prostě patří. 

A co se týče Opskurna, tak to byl čistě impulzivní kup.